TOMÍSHKŮV DENÍCZEK na Blog.cz

STAHUJTE ZDE : http://ulozto.cz/1709656/listopadova-romance.avi

STAHUJTE ZDE : http://ulozto.cz/1988831/samotar-v-seattlu-1993-.avi

Otevřela jsem oči, a dívala se do stropu. Všude okolo mě byl ještě klid a ticho, ale mě už tenkrát zaplavoval určitý pocit radosti. Nevím čím to bylo,ale vypadalo to, že ten den se budu mít super. Ráno jsem strávila u kamarádky. Celé dopoledne jsme poslouchali písničky a koukali na televizi. Její rodiče totiž nebyli doma a tak jsme toho trošku využili =). Samozřejmě jsme u toho rozebírali spousta témat. Nemohlo chybět téma kluci. A tak jsme se dostali k jejímu novému objevu jménem Honza. Zeptala jsem jí, jak se vlastně seznámili. Řekla mi, že jednou z nudy šla na chat a tam ho čirou náhodou objevila. Pomyslela jsem si, že kamarádka měla docela velké štěstí, když tam našla kluka, který se ji líbí, je zhruba stejně starý, jako ona a ještě k tomu bydlí nedaleko od ní…

Nedalo mi to spát.. Neustále jsem nad tím přemýšlela a napadlo mě, že bych to taky zkusila. I když velké naděje jsem si nedělala, v neděli odpoledne jsem na chvíli na chat zašla. Byla jsem tam už půl hodiny a mé pochyby začínaly nabírat obávané obrysy. Na chatu sice bylo plno, ale spousta kluků byla mladších či starších, spousta z nich mělo přiblblé vtípky a žádný z nich se mi nezamlouval. Už jsem chtěla odejít, když v tom mi napsal kluk jménem Tomáš. Zdál se být milý, tak jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám a začala jsem si s ním psát. Psali jsme si skoro 5 hodin. Fotky už jsme měli dávno vyměněny a domluvili jsme si, že si dáme někdy sraz. Sice bydlel 50 km ode mě, ale mě se líbil, a tak jsem to i přes tu dálku riskla. Sešli jsme se pak ještě dvakrát a začali jsme spolu chodit. Každý týden buď on přijel za mnou, nebo já za ním. Opravdu jsem se v něm nemýlila, nejen že byl hezký, ale taky strašně milý a hodný, uměl mi naslouchat, a dokázal mě vždy potěšit, když jsem neměla zrovna dvakrát nejlepší náladu. Milovala jsem ho nejvíc, jak jsem koho kdy milovala. Přišlo mi, že až nyní jsem poznala co je opravdová láska. Zažili jsme spolu spoustu nádherných okamžiků.Jeden z nejhezčích asi byl, když jsme spolu šli na koncert jedné méně známe skupiny. Po skončení koncertu se mi Tom na chvíli ztratil. Po chvilce jsem začala vnímat, že se na pódiu něco děje a uvědomila jsem si, že slyším jeho hlas. Koukla jsem na pódium a uviděla ho tam..! Nevím kde vzal kytaru, ale stál tam s ní přes rameno a koukal na mě. Náhle promluvil do mikrofonu : " Rád bych zazpíval písničku , kterou jsem sám složil a bylo by to pro jednu holku, která je dnes mezi námi, a kterou moc miluji". Začal hrát a zpívat. Byla jsem jako ve snu, nevnímala jsem zcela jeho slova, přiházely ke mně jakoby z dálky. Když dozpíval ozval se mohutný potlesk, ale já ho moc nevnímala, měla jsem oči jen pro něj, a vše okolo mi bylo jedno..

Vše se vyvíjelo tedy přímo skvěle, trávili jsme spolu docela dost času, co nejvíc jen jak to šlo… Skvěle jsme si rozuměli. To vše trvalo do doby pře dvěma týdny. Z ničeho nic jsme se od sebe začali pomalu oddalovat.

Nechápala jsem čím to bylo, ale štvalo mě to a chtěla jsem to zastavit. Po pár dnech jsme se opět sešli a nálada na setkání byla stejná jako na několika posledních. Po pár hodinách jakéhosi smutného rozhovoru mi začal dokonce něco vyčítat, ve stylu proč chodím ven třeba jen s jedním kámošem, jestli mi to není blbý. A protože už jsem toho měla ten den dost, tak jsem na něj zakřičela. Hned když jsem každé z mnoha slov říkala, u srdce mě to vše moc mrzelo. Po té co jsem mu vše řekla, jsem se rozplakala. On neodešel, ale přestal mluvit. Zhruba po půl hodině čekání promluvil zcela jiným hlasem než jsem u něj kdy slýchávala : " Víš, nemohl jsem si nevšimnout, že poslední dobou se docela často hádáme, a jaksi nám to neklape jako dřív, proto si myslím, že… ". Nenechala jsem ho domluvit. Věděla jsem co chtěl říct. Začala jsem utíkat pryč. Pryč od člověka, který pro mě byl vším, ale teď mě chtěl opustit… Doběhla jsem nejbližšímu přechodu a chtěla jsem silnici přeběhnout. K mé největší smůle jsem se v rychlosti nerozhlédla a zrovna jelo osobní auto. Nejelo sice závratnou rychlostí, ale i tak mi nestačilo vyhnout a srážce zabránit. Probudila jsem se až v nemocnici..

Stojí na de mnou on. Tomáš. Nemusí nic říkat, ale na jeho obličeji je poznat velký smutek, a také pocit bolesti. Chci ho poslat pryč, nechci aby mě víc trápil, ale on mě nenechává domluvit, říká co mi tenkrát chtěl říct : " Chtěl jsem ti říct, že jsem si všimnul, že nám to neklape a chtěl jsem abychom to spolu zkusili změnit ". Jejda a já hloupá si myslela, že mě chce opustit, a přitom on to chce vše změnit. Říkám mu, že to vše změníme a už se hádat nebudeme…

V tom do pokoje vkráčí postava, v místnosti jakoby se ochladí, a najednou pociťuji uvnitř sebe smutek. Ale Tomáš na mě kouká, a nezdá se, že by něco vnímal. Nevidí ji snad? Vždyť už stojí přímo u mé postele !A je to vskutku zvláštní postava, přes sebe má přehozenou hnědou kápi, ale do obličeje ji nevidím. A panebože !co to má na rameni! To snad ne, na rameni se ji houpe kosa! To snad není možné, říkám si! To není pravda! Vždyť teď už má být vše zase v pořádku. Jenže Smrt na mě už mává. " Je čas jít Lucko " říká. Koukám na Toma, ale on ji neslyší. Začínám brečet. Přeci teď, ne to není možné, teď mám navždy odejít? Říkám Tomovi: " Miluji Tě a budu vždy, a počkám na tebe kdekoliv.. " To jsou poslední slova, které říkám, po to zavírám oči… Vstávám z postele, a odcházím za Smrtí ke dveřím. Když se ohlédnu k posteli, vidím tam sebe stále ležet, ale již nehybně, a vedle mě plakajícího Toma….Smrt mi chytá ruku a odházíme…

Druhý den, naleznou Toma mrtvého ,předávkoval se prášky. Dopis na rozloučenou končí větou : Nechtěl jsem se tě Lucko, nechat čekat..

K zemi padá mlha a chlad. Stojím na namrzlé silnici a přede mnou je starý železniční přejezd, ale i přesto, zde docela často jezdí vlaky. Sem a tam a opět zpátky. Popisované místo ve mě nechává smutnou vzpomínku, ale zároveň se sem občas vracím, protože jsem s tímhle místem spojen výše zmiňovanou vzpomínkou, a zároveň se nacházím na místě, na kterém jsem málem přišel o svou lásku souhrou hloupých náhod a počínáním závistivého člověka …

S Katkou jsme se potkali před šesti měsíci v létě. Byli jsme s kamarádem Pavlem na chatě jeho rodičů, nedaleko našeho bydliště. Samozřejmě jsem si volnosti užívali a to nejen s dlouholetým kamarádem ale i s přáteli, které jsme zde měli. Každý den jsme se s Pavlem střídali v nakupování, jednou šel on, jednou já. Byla zrovna středa a na řadě jsem byl já. Probudil jsem se, koukal jsem do stropu, a přemýšlel o bývalém vztahu..Vzpomínal na ty hezké okamžiky, ale pak v mých vzpomínkách vyplul na povrch okamžik v kině, kdy mi přítelkyně oznámila, že odjíždí pracovat do Švýcarska. Kariéra v tomto případě porazila lásku.Tato vzpomínka byla méně než radostná, proto jsem přestal o takových věcech přemýšlet, přeci jen bylo ráno. Vstal jsem z postele. Zpozoroval jsem spícího Pavla a vybavily se mi střípky z včerejší párty. Musel jsem se upřímně zasmát nad tím, kolik lidí se po celé chatě oddávalo spánku. Jen jsem doufal, že cestou po schodech o někoho nezakopnu.

V samoobsluze bylo narváno. Prodavačky zmateně pobíhali sem a tam. Lidé se hrnuli za lahodnou vůní čerstvého pečiva a také uzenin. Vše probíhalo stereotypně. Balil jsem nákup do tašky a mířil zpět k chatě. Jelikož jsem byl ještě pořádně ospalý, nevnímal jsem své okolí. Až najednou se dívce, kráčející před mnou, roztrhla taška a její obsah se počal sypat. Mihl se mi po tváři úšklebek lidské škodolibosti, ale zároveň mi ji bylo líto. ,, Přece ji tady tak nenechám ", pomyslel sem si. Sklonil jsem se k ní a pomohl jí ten nákup sesbírat. Dívka oněměla úžasem. Stále mi děkovala a přitom se i párkrát roztržitě zakoktala. Nabídl jsem se, že jí pomůžu s nákupem domů a při pohledu do jejích očí mi začalo bušit srdce. Jak byla nádherná. Dlouhé černé vlasy ji spadaly do obličeje a do dálky zářily její modré oči. Katka ,jak se mi představila, se po cestě docela rozpovídala. Spolu s jejími kamarádkami Luckou a Lenkou tam trávily pár dní prázdnin na chatě její babičky. K našemu velkému překvapení se ukázalo, že navštěvujeme stejnou školu a bydlíme ve městě jen pár kilometrů od sebe. Nemohl jsem tomu uvěřit, protože jsem ji tam nikdy nespatřil. Náhle se zastavila u branky a než stačila cokoliv říci, z okna na ni zakřičela nějaká dívka. ,, Káťo, no kde si jako? Mám hlad, tak si pohni. Ale, ale kohopak to tu máš? " zapitvořila se. Katka zčervenala a představila mi svojí kamarádku Lucii. Ta se na mě pořád usmívala a možná se mi to jen zdálo, ale koketně na mě zamrkala. Zachoval jsem němou tvář a dál se věnoval Katce. Pozval jsem ji i s jejími přítelkyněmi k ohništi. Trošku ji to zaskočilo a když se otočila směrem k chatě,chtěl jsem odejít. Avšak chytla mě za ruku a přiblížila se. Byla stále blíž…Zadívala se mi do očí a počala mě líbat. Zaplavila mě vlna blaha. Tohle jsem vůbec nečekal. Tak krásně voněla a její dotyky ve mně vzbuzovaly touhu po dalších. V tu chvíli sem si přál, aby ten okamžik nikdy neskončil. Po této události jsem celý den nemyslel na nic jiné. Pavlovi jsem nic neřekl, ale sám na mě poznal, že nějak zářím. Nebyl jsem schopný racionálně přemýšlet. Měl jsem pocit, že se mi srdce vyskočí ven,jak moc bušilo.

,,Kdo byl ten fešák Katko? " vyzvídala Lucie na kamarádce. Přitom se šklebila na všechny strany. Katka byla chudák celá červená. Viděla snad Lucka, jak se ti dva líbali? Nebo něco tuší? Rychle však zavrtěla hlavou a zamyslela se.Už si nedokázala představit, že by se mi ten nákup nerozsypal. Ochotně mi pomohl, dokonce naše chaty od sebe dělí jen pár ulic. A oba jsme navštěvovali stejnou školu. Bylo k nevíře jaká náhoda mě potkala. Nevěděla jsem, kde se ve mně vzala ta odvaha políbit ho. Předpokládala jsem,že je tu na dovolené s přítelkyní,ale jakmile řekl,že má za sebou zrovna nemilý rozchod,objevila se ve mě naděje.Jistě,nebylo zrovna slušné myslet na něco takového ve chvíli,kdy mluvil o nechtěném rozpadnutí jeho vztahu.Ale přesto jsem v sobě našla kus odvahy a políbila ho. Srdce mi bušilo tak, že jej ani nedokážu uklidnit. Já se zamilovala na první pohled.,,Katko slyšíš mě vůbec? Nad čím přemýšlíš?"smála se kamarádka a Katka ze sebe spěšně vykoktala, co se jí dnes přihodilo. Snaží se přitom skrýt ruměnec, který ale Lucie stejně viděla. Zamyslela se a posléze z ní vypadlo, že se už na večer těší. ,, Půjdu vzbudit Lenku a povědět ji, že dnes večer jsme zvané na táborák ". A spěšně zmizela nahoře v ložnici.

Slunce již zapadlo a Pavel šel sekat dříví. Měl jsem mu pomoci, ale někdo musel nachystat občerstvení. Už jsem se nemohl dočkat, až uvidím Katku. Celý den jsem myslel jen na ni. Chystám nějaké pití, když v tom jsem uslyšel zvonek u dveří. Nedočkavě jsem otevřel dveře a spatřil Katku s jejími dvěma kamarádkami. Páni jak jí to slušelo.Musel jsem jim připadat jako blázen, když sem tam asi minutu stál a jen se na ni díval. Až Lucie se začala smát a odkašlávat si.,, Jsme tady dobře, viď Tome? Zval jsi nás přece na táborák ne? "ptala se mě a tak jsem je pozval dál. Katka mi představila i její poslední kamarádku Lenku a než jsem mohl cokoliv říci, ozvalo se klepání na dveře. Během pár minut se k ohništi naskládal nespočet mladých lidí a tak táborák mohl začít. Všechno je super. Lidé se bavili a já jsem byl v blízkosti Katky. Ta se ke mně přitulila a zpívali jsme spolu Bednu od whisky.

Náhle někdo z pozvaných navrhl,že si zahrajeme jejich známou hru. Abychom mohli hrát, museli jsme se rozdělit do dvojic. O to jsme také losovali. K mému překvapení na mě vyšla Lucie. Zdálo se mi, že byla nějaká podrážděná. Nijak zvlášť se nebavila a když jsme tedy měli jít určenou cestou po tmě, bylo mi jí i líto. Snažil jsem se komunikovat, ale ona jen mlčela. Po deseti minutách cesty se zastavila a podívala se mým směrem. Protože byla tma, neviděl jsem přesně, jak se tvářila. Už jsem se chtěl zeptat, co se děje, ale ona se jen přiblížila a počala mě vášnivě líbat. Ten moment překvapení mě ohromil natolik, že sem ji od sebe odtrhl až po pár vteřinách. Udivila se:,, Co je? Neříkej, že to nechceš. Nebuď takový a líbej mě. " Opět se pokusila mě líbat. ,, Co to děláš? Přestaň, tohle já nechci. Pojď vrátíme se " řekl jsem ji na rovinu, ale to sem asi neměl. ,,Nechceš? Ale ona tě mohl líbat, že ano? Trhni si ", zakřičela na mě a utekla. Plný překvapení jsem se vydal zpět k chatě. Lucie už zde nebyla.

,, Katko co tady tak stojíš? Pospěšte si s Jirkou ", zavolala na mě Lenka, kterou k mému velikému překvapení držel za ruku Pavel. Nedávala jsem tomu ale příliš pozornosti a vydala jsem se s mým společníkem na cestu. Po úmorném hledání pokladu jsme se vrátili k ohništi, kde už Tomáš seděl a sotva mě uviděl, láskyplně mě obejmul. Byla jsem trošku zaskočena tím, jak se tvářil a taky jsem nikde neviděla Lucii, ale když mě políbil, myšlenky se mi začaly ubírat jiným směrem. Trošku mě mrzelo, že již prázdniny končili a my se jsme se měli vydat už další den každý do svých domovů. Bydleli jsme od sebe s Tomášem jen několik kilometrů a on mě navíc utěšoval, že se budeme vídat ve škole. Pak už jsme nemluvili. Jen tiše na sebe koukali.

Objímal jsem Lenku kolem ramen, a užíval její přítomnosti. Nádherná chvíle, až na to, že jsem si všiml, že se k nám blíží Lucie. Šla přímo k nám : ,, To se nestydíš zkoušet to na moji kamarádku, když jsi ještě před chvílí líbal mě? "skoro zakřičela Lucie. Katka sebou trhla a já nemohl uvěřit vlastním uším. ,, Cože? Vždyť ty to si mě začala líbat. Já to nechtěl ", hájil jsem se a ani si nevšiml, že Katka se zvedla a tiše odcházela. Když jsem si toho všiml, bylo mi jasné, že to Lucie musela mít předem promyšlené a bál jsem se, že jí to i vyšlo. Rozběhl jsem se za Katkou a snažil se jí to vysvětlit. Zprvu mi nevěřila. Přece jen Lucii znala déle a byla to její dobrá kamarádka. Lucie mezitím jen roztržce přihlížela a spokojeně se usmívala. Dlouho jí však úsměv nevydržel. Katka nakonec odcházela se mnou ruku v ruce. Mihnul jsem pohledem po Lucce a ta jen stála bledá závistí a vzteky.

Bylo září. Už opět začínala škola, ale nevnímal jsem to tak tragicky, jako každý rok, přeci jen to bylo daleko příjemnější než ty roky předtím. Když jsem mohl potkával každý den ve školu svou lásku. A opravdu, skoro každý den jsme se vídali, jen pokud to aspoň trošku šlo.. A i po škole jsme se snažili spolu trávit spoustu času. Dokonce to zašlo tak daleko, že chodila i na některé mé fotbalové tréninky a skoro na všechny zápasy. Katka poznávala stále více mích přátel a já zase jejich. Dokonce jsem byl přesvědčen, že i s Lucií už je vše v pořádku.Náš vztah s Katkou měl ideální průběh. V paměti mi uvízl jeden z mnoha veselých okamžiků. Vzal jsem Katku bruslit. Katka stála poprvé na bruslích, tak jsem se ji to snažil naučit. Dospěli jsme pouze do fáze, že popojela dva metry a spadla na mě. Dál jsme se nedostali. Ale i tak to byl jeden z nejhezčích zážitků v mým životě. Nebo třeba jednou, když mě profesorka z matiky zavolala k tabuli, abych šel počítat, tak jsem velkým písmem napsal na tabuli : KATKO, MILUJI TĚ... Když profesorka vzhlédla od stolu aby se podívala, jak úspěšně jsem vypočítal příklad, úžasem oněměla. Nebyl jsem blázen, pouze jsem byl bláznivě zamilovaný....a stále jsem.

Až jednou. Byl třetí leden, což je den mých narozenin, jsem před školou čekal na Katku. ,, Samozřejmě typická Katka. Určitě zase měla kázání od jejich třídní, ona si prostě nemohla dát pokoj, a já jsem tam musel mrznout " , myslel jsem si s úsměvem na rtech. To je celá Katka. Co na srdci to i na jazyku. Po chvilce vyšla její kamarádka Lucka ze školy a říkala, že mám ještě chvíli počkat, že prý třídní má nějaký proslov. ,,Jak nečekané", pomyslel jsem si. Protože se Lucka dověděla od Katky, že mám narozeniny popřála mi všechno nejlepší. A pak mi dala pusu. Jenže...v tom jsem koutkem oka zahlédl, že zrovna vyšla Katka ze dveří školy. Nestačil jsem nic udělat. Zahlédla nás a přitom se jednalo pouze o kamarádskou pusu..

Katka se rozběhla od dveří pryč, utíkala nejdřív parčíkem a poté po silnici, volal jsem na ni: ,, Katko zastav, byla to jen kamarádská pusa !" Ale ona neslyšela nebo spíš nechtěla slyšet. Stále rychleji a rychleji utíkala...

Byl jsem naprosto bezmocný, v tom sněhu se těžko utíkalo, a já byl těžší než ona, a proto jsem musel být zákonitě i pomalejší. V jednom okamžiku se otočila a zpomalila. Viděl jsem ji do obličeje, po tvářích ji tekly slzy, určitě už museli mrznout v malé kousíčky ledu. To jsem vidět nemohl...

Všechno bylo tak perfektní .Zažili jsem s Tomášem tolik krásných chvil. Vídali jsme se prakticky pořád. Mimo školu mě Tomáš brával na procházky a dokonce i bruslit. Takové okamžiky byly jedny z nejhezčích v mém životě. Pochopila jsem,že právě on je tou mojí první opravdovou láskou. Dny ubíhaly velmi rychle a i Vánoční svátky pro mě byly nezapomenutelné. Až doposud. Utíkám pryč od něj a od mojí dobré kamarádky. Právě jsem totiž Tomáše přistihla, jak se líbá s Lucií. Takový šok jsem tedy nečekala. Rozběhla jsem se parkem a cítila, že on je mi v patách. Nechtěla jsem ho ani vidět..po tvářích mi stékaly slzy a já ani nevnímala co se děje okolo mě. Tolik to bolelo.

Utíkal jsem co mi síly stačili, ale v tom mnou projel šok. Vpravo od Katky jsem viděl blížící se vlak! Plnou rychlostí se řítil k přejezdu, který ale nedával výstražné znamení, a Katka se také blížila k přejezdu. ,, Copak ten vlak nevidí ?, " pomyslel jsem si. Nebo ji snad napadl myšlenka, že to beze mě nemá cenu?Ale vždyť mám přeci rád pouze ji, a nemohu za to že se nám to Lucie snažila překazit.

Ne musím zabránit tomu neštěstí. Rozběhnu se jak nejrychleji umím, odhazuji také tašku, protože už mě příliš tížila na rameni a já cítil, že mě zpomaluje. Metr od kolejiště jsem si myslel, že mám Katku na dosah ruky, jenže ke vstupu do kolejí ji chyběl pouhý krok. V poslední chvíli jsem ji chytl za bundu a stáhl k sobě dozadu. Udělal jsem to tak prudce, že jsme oba spadli, asi půl metru od projíždějícího vlaku. Nechybělo mnoho a mohlo dojít k obrovskému neštěstí.

Leželi jsme tak spolu na zemi ve sněhu a vyříkávali si spousty věcí. Když v tom k nám přišla Lucka. V očích měla slzy.

,, Moc se omlouvám. Já..nechtěla jsem aby to dopadlo takhle ..Jen jsem vám hrozně záviděla tu vaši lásku a mrzelo mě, že mě si nikdo nevšímá..Ty jsi měla Tomáše,Kája zase Pavla a mě jste odstrkovali stranou. Nevím, kde se to ve mně vzalo,ale snažila jsem se co nejvíc ti uškodit. Teď vím, že to byla hrozná hloupost. Mrzí mě to moc Kačko, odpustíš mi prosím? "naléhala Lucka.

Katka se ji chvíli dívá přímo do očí a říká: Když ti odpustí tady Tomáš, tak i já. Cítil jsem, že se na mě v té chvíli upřely pohledy obou holek. Chvíli přemýšlím a říkám si :,, Proč ji vlastně tu šanci nedát ? Třeba se přeci jen změní a mrzí ji to. Člověk by se měl naučit odpouštět…a navíc nedošlo k žádné tragédii..Štěstí nám přálo a já opět můžu svojí lásku obejmout." Pomyslel jsem si a nakonec vše odpustil.

Dnes toho rozhodnutí nelituji , Lucka se doopravdy změnila. Před týdnem si dokonce našla přítele. My s Katkou jsme překonali jeden kritický okamžik, a nyní máme velmi krásný vztah. K dokončení příběhu nám ještě chybí vztah Pavla a Lenky. Po celou dobu se Lenka snažila Katce naznačit, že se něco děje, ale byla natolik zaměstnaná Pavlem, že to později hodila za hlavu. Ti dva jsou teď velmi šťastní. Jejich láska naplňuje oba životy štěstím.

K zemi padá mlha a chlad, stojím na namrzlé silnici a přede mnou je starý železniční přejezd, ale i přesto, zde docela často jezdí vlaky ...sem a tam... Tohle místo ve mě nechává strašnou bolest, spoustu zármutku, ale zároveň se sem často vracím, protože jsem s tímhle místem velmi hluboce spojen. Trávím zde spoustu času. Když píšu tento dopis, vrací se mi vzpomínky, které mě pohlcují celý poslední měsíc...již měsíc si připadám jako bych žil pouze na půl..bez štěstí, bez radosti, pouze smutek a bolest..

S Luckou jsme se potkali před šesti měsíci v létě. Byli jsme s kámošem Pavlem na chatě jeho rodičů, nedaleko našeho bydliště. Prostě paráda, bez rodičů, úplná volnost, super, určitě si to všichni dokážeme představit =). Každý den jsme se s Pavlem střídali v nakupování, jednou šel on, jednou já. Byla zrovna středa a na řadě jsem byl já. Probudil jsem, koukám do stropu, a vzpomínám na bývalý vztah. "Asi to mělo skončit, tak jak to skončilo" řekl jsem si. Kouknul jsem na Pavla, ještě spal, njn včera to byla pořádná oslava, doufal jsem, že jak půjdu se schodů tak o někoho nezakopnu...

Všechno probíhalo stereotypně, nakoupil jsem a šel jsem zpátky do chaty. Samozřejmě po ránu jsem ještě byl docela dost ospalý, tak jsem zcela nevnímal věci okolo sebe. Až pojednou ..se dívce, která šla přede mnou, roztrhla taška, nákup se jí začal sypat. Mihl se mi po tváři úšklebek, ale zároveň mi ji bylo trošku líto. "Přece ji tady tak nenechám", pomyslel jsem si. Tak jsem se k ní sklonil a pomohl ji to sbírat. Nabídl jsem se jí, že ji s tím pomůžu domů. Při tom jsem ji pohlédl do jejích očí, a celkově jsem si ji prohlédl. "Jak je nádherná", řekl jsem si. Ale zároveň jsem tuhle myšlenku zahnal, přeci krátce po skončení jednoho vztahu, se nepustím hned do druhého. Pomohl jsem jí s nákupem domů, a na podobné myšlenky už jsem v této chvíli vůbec nemyslel. U branky jsem se s ní rozloučil, už jsem chtěl jít, když v tom mi chytla moji ruku, já se otočil a v tom ke mě přišla blíž a začala mě líbat...

Po této události se všechny mé plány obrátili, řekl jsem si : "Kašlu na nějaké truchlení po tom co už nemůžu mít, a pustím se do něčeho nového. " Od toho prvního setkání jsme se vídali každý den. Pavlovi jsem to neřekl, je to moc velký žvanil =). Zatím jsme to nechali pouze u toho, že jsem se každý den chodil pouze jen tak projít..Když jsme se s Luckou začínali blíže poznávat, zjistil jsem, že je se stejného města jako já, a že chodí na stejnou školu jako já.! Nikdy před tím jsem si ji ale nevšiml.. Nicméně jsem byl strašně rád a byl jsem vděčný, že jsem ji tenkrát pomohl... "A ať mi nikdo neříká, že se nestávají osudové věci", řekl jsem si....

Bylo září už opět začínala škola, ale nevnímal jsem to tak tragicky, jako každý rok, přeci jen to bylo nyní daleko příjemnější než ty roky předtím. Když jsem mohl potkával každý den ve školu svou lásku. A opravdu, skoro každý den jsme se vídali, jen pokud to aspoň trošku šlo..a i po škole jsme se snažili spolu trávit spoustu času. Dokonce to zašlo tak daleko, že chodila i na některé mé fotbalové tréninky a dokonce skoro na všechny zápasy. Již jsem to nemohl dál tajit a řekl jsem to také Pavlovi, který se zlobil, že jsem mu to řekl tak pozdě, ale po hodině matiky a následné provokaci naši profesorky, se zlobit přestal, a už bylo opět všechno perfektní. Lucka poznávala stále více mích přátel a já zase jejich. Možná, když se na tohle dívám zpětně, jsem tomuto kroku měl zabránit. Bohužel se tak nestalo.. Takže jsme pořádali časté party s jejími kamarádkami a mými kamarády. Tímto způsobem se také seznámil Pavel s Lenkou, jeho novou holkou. "Pavle, tímto ti přeji co nejvíc štěstí, a neudělej prosím stejnou hloupost jako já. The best friends... navždy, ok? " "Dodnes vzpomínám na ty kytarové párty u vás doma, když jsme hráli tak nahlas, až na nás sousedi bouchali zuřivě na stěnu. No při této vzpomínce mě zaplavuje aspoň maličká vlnka radosti, kterou jsem už nepocítil spoustu dnů. Promiň kámo, ale musím psát dál, jinak bych nedokázal k tomu co se chystám...Díky moc za Vše.! "

Tak tedy náš vztah s Luckou měl ideální průběh. Jednou o víkendu jsme šli na zimák ( kdyby náhodou, tak zimní stadion)..bruslit. Lucka stála po prvé na bruslích, tak jsem se ji to snažil naučit, no dospěli jsme pouze do fáze, že popojela dva metry a spadla na mě.=)- Dál jsme se nedostali. Ale i tak to byl jeden z nejhezčích zážitků v mým životě. Nebo třeba jednou, když mě profesorka, opět z matiky, zavolala k tabuli abych šel prý počítat, tak jsem velkým písmem napsal na tabuli : LUCKO, MILUJI TĚ... Když profesorka vzhlédla od stolu aby se podívala, jak úspěšně jsem vypočítal příklad, no málem ji kleplo. Kdyby se k Vám někdy tento dopis dostal, paní profesorko, tak věřte, že to nebylo nic osobního proti Vám. Celá třída byla skoro mrtvá smíchy, a já to odnesl pouze tím, že rodiče měli dojít na pohovor za třídní. Takže pohoda. Nebyl jsem blázen, pouze jsem byl bláznivě zamilovaný....

Až jednou...byl třetí leden, to je den mých narozenin, jsem před školou čekal na Lucku...njn typická Lucka, určitě už měla zase nějaké kázání od jejich třídní, ona si prostě nemohla dát pokoj, a já jsem tam musel mrznout, myslím si s úsměvem na rtech. Po chvilce vyšla její kamarádka Lenka ze školy a říkala, že mám ještě chvíli počkat, že prý třídní má nějaký proslov. "Jak nečekané", pomyslel jsem si. Protože se Lenka dověděla od Lucky, že mám narozeniny popřála mi vše nej,,,a pak mi dala pusu..jenže...v tom jsem koutkem oka zahlédl, že zrovna vyšla Lucka ze dveří školy. Nestačil jsem nic udělat. Zahlédla nás a přitom se jednalo pouze o kamarádskou pusu..

Lucka se rozběhla od dveří pryč, utíkala nejdřív parčíkem a poté po silnici, volal jsem na ni :"Lucko zastav, byla to jen kamarádská pusa !", ale ona neslyšela nebo spíš nechtěla slyšet..stále rychleji a rychleji utíkala...

Byl jsem naprosto bezmocný, v tom sněhu se těžko utíkalo, a já byl těžší než ona, a proto jsem musel být zákonitě i pomalejší. V jednom okamžiku se otočila a zpomalila..Viděl jsem ji do obličeje, po tvářích ji tekly slzy, určitě už museli mrznout v malé kousíčky ledu..to jsem vidět nemohl...

To co se mi odehrálo před očima během zlomků sekund mě poznamenalo dodnes a to je taky důvod, proč zde dnes stojím, na železničním přechodu, který nemá žádné označení. Tímto, chci říct, že lidé kteří jsou za toto odpovědní, by si měli uvědomit, co se může stát, zvláště když je třeba i mlha, a výstražné znamení nefunguje. Nebylo už zmařeno spousta životů?..Tak tedy, když se na mě otočila a volala na mě: Proč jsi mi to udělal? " všiml jsem si, že běží k železničnímu přejezdu, a když jsem se otočil napravo, viděl jsem, že se blíží vlak. Pocítil jsem obrovský strach, volal jsem na ni ať zastaví, že jede vlak, jenže než stačila zareagovat, vstoupila do kolejiště ..

Jedoucí vlak do ní narazil, bylo mi jasné, že všechny krásné dny se už opakovat nebudou, že to zůstane pouze a jen navždy vzpomínkou. Když jsem k ní přiběhl byla mrtvá, bylo jasné, že jsem ji ztratil, přitom měla neustále otevřené oči, ale již měli podivný skleněný nádech. Sklonil jsem se nad ní, a začal jsem plakat, držel jsem ji v náruči,a..moc jsem si přál ji říct ty dvě kouzelné slovíčka, jenže už mě neslyšela. odešla...navždy...nemůžu vrátit čas, už nemůžu užít si okamžiky s ní..ztratil jsem ji..

Už toho odpoledne mi bylo jasné, že bez ní žít nedokážu,a že musím jít za ní,kamkoliv...Proto tu dnes stojím přesně dvacet osm dní od té nehody, která skončila smrtí. Proč tenkrát vlastně Lucka běžela? Pouze s nedorozumění, protože celou dobu co jsem byl s ní patřilo mé srdce pouze jí a patří i teď...Poslední poděkování patří mé rodině. "Mami, tati jste nejlepší rodiče jaké jsem mohl mít, moc děkuji za vaši lásku, ale mami, musím jít za ní, my patříme k sobě..promiň,,Miluji Vás"..V dálce už slyším vlak proto končím s psaním, schovám dopis do obálky, zalepím ji, následně ji odhazuji co nejdál od kolejí. Kouknu se a vidím, že vlak už se blíží. Počkám ještě chvíli, a poté vstupuji do kolejiště. Umírám s myšlenkami na Lucku a z obavami, zda se spolu setkáme..abych se správně dostal za ní,,do nebe,..nejsem si jist, zda budou mé hříchy odpuštěny...poté přichází pouze prázdno....

Jméno: T. alias Tomishek

Věk :19

Město : Břeclav

Škola : UTB Zlín